Jan Honsa (8. června 1876 Tisová u Vysokého Mýta – 9. září 1937 Polička) byl český malíř a grafik, představitel mladší generace žáků krajinářské školy Julia Mařáka. Vedle obrazů východočeské krajiny vytvořil rozsáhlé grafické a kresebné dílo, v němž významné místo zaujímají pohledy na historickou Prahu. Jeho přímý vztah k časopisu Moderní revue spočíval ve výtvarné spolupráci: revue otiskla jeho dřevoryty jako obrazové přílohy a jeden z nich zařadila v podobě originálního signovaného listu do svého luxusního vydání.
Život a umělecké východisko
Honsa se narodil v Tisové do rodiny rolníka Václava Honsy a Marie, rozené Škeříkové. Od roku 1881 vyrůstal v nedalekých Běstovicích u Chocně, kde jeho otec zakoupil menší statek. Východočeská vesnice, zemědělská práce a krajina Choceňska se staly trvalými zdroji jeho malířských námětů. Po absolvování měšťanské školy a období práce v rodinném hospodářství nastoupil roku 1893 na Akademii výtvarných umění v Praze do speciální krajinářské školy Julia Mařáka. Studoval zde do roku 1898; po vojenské službě se na akademii vrátil a studia zakončil v letech 1899–1900 v ateliéru vedeném po Mařákově smrti Antonínem Slavíčkem.
Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Roku 1903 cestoval s malířem a grafikem Tavíkem Františkem Šimonem po Německu a Francii, později navštívil také Nizozemsko a Belgii. V jeho rané tvorbě se realistické pozorování krajiny spojovalo s impresionistickým způsobem malby a se secesní stylizací. Honsa patřil k těm Mařákovým žákům, kteří evropské podněty přetvářeli prostřednictvím důvěrné zkušenosti s českým venkovem. Jeho obrazy často zachycují cesty, stromořadí, rozkvetlé sady, chalupy a pole v tlumené či náladově vystupňované barevnosti.
Vedle malby se soustavně zabýval grafikou. Přibližně od roku 1910 zkoušel dřevoryt, lept, suchou jehlu a později také techniku cliché-verre, založenou na fotografickém rozmnožování kresby vytvořené na průsvitné podložce. Během první světové války se jeho pozornost výrazně obrátila k pražské architektuře. Vznikaly kresby dvorů, pavlačí, periferních zákoutí a stavebních detailů, často opatřené přesným místopisným popisem. Rozsáhlý cyklus Ze staré Prahy, dokončený roku 1917, obsahoval více než dvě stě perokreseb a dokumentoval prostředí, které bylo následně přestavěno nebo zaniklo.
Spolupráce s Moderní revue
Nejpevnější doklad Honsovy spolupráce s Moderní revue poskytuje knihovní popis jejího 26. ročníku, svazku 35, vydávaného Arnoštem Procházkou v letech 1919–1920. Každé číslo tohoto ročníku bylo doplněno otiskem původní grafiky; nákladnější luxusní exempláře navíc přinášely samostatné originální a umělcem signované listy. Honsa byl zastoupen ve 4. čísle. Jeho Průčelí Pachtova paláce v Praze, provedené jako dřevoryt, bylo celostránkovou obrazovou přílohou na slabším papíře a bylo zahrnuto do paginace časopisu. Luxusní varianta téhož čísla obsahovala ještě originální signovaný dřevoryt Ze staré Prahy: „U Zahrádků“.
Nešlo tedy pouze o pozdější reprodukci Honsova díla nebo o volnou tematickou souvislost. Redakce jeho práce začlenila přímo do vydavatelské a bibliofilské koncepce revue. Honsa se v ročníku objevil vedle grafiků, jako byli Tavík František Šimon, Karel Vik, Max Švabinský, František Kobliha a František Horký. Bibliografický popis dochovaného sešitu následujícího, 27. ročníku z roku 1921 uvádí také Honsův původní dřevoryt Ze staré Prahy: Poblíže kostela svatého Klimenta. To naznačuje, že jeho účast nebyla omezena na jediný nahodilý list, i když dostupné prameny neumožňují označit jej za stálého člena redakčního okruhu.
Honsův přesný vztah k časopisu je proto vhodné charakterizovat jako vztah externího výtvarného spolupracovníka a autora grafických příloh. Není doloženo, že by působil v redakci, podílel se na programovém směřování časopisu nebo do něj přispíval literárními či kritickými texty. Jeho účast spadá do pozdního období Moderní revue, kdy časopis spojoval literární a kritický obsah s kultivovanou knižní úpravou a systematickým vydáváním původní české grafiky.
Význam a pozdější recepce
Pražské práce publikované v Moderní revue propojují dvě stránky Honsovy tvorby: cit pro náladu konkrétního místa a dokumentární zájem o architekturu ohroženou modernizací města. Zároveň dokládají, že revue ve své poválečné fázi neposkytovala prostor pouze symbolismu a dekadentní obraznosti, ale také současné grafice založené na pozorování historického městského prostředí. Zařazení originálního signovaného dřevorytu do luxusního vydání potvrzuje, že Honsova práce byla nabízena čtenářům rovněž jako samostatný sběratelský grafický list.
Honsův přínos byl po jeho smrti po několik desetiletí zastíněn známějšími představiteli Mařákovy školy. K výraznější obnově odborného zájmu přispěla souborná výstava v Pardubicích roku 1984. Novou pozornost jeho pražskému dílu přineslo vydání knihy Jan Honsa: Ze staré Prahy v roce 2017, doprovázené komentáři Kateřiny Bečkové, Pavla Chalupy a Michaela Zachaře. Klub Za starou Prahu tehdy zveřejnění dosud málo známého souboru označil za významný pragensistický objev. Dřevoryty otištěné v Moderní revue jsou konkrétním dokladem, že alespoň část této staropražské tvorby vstoupila do veřejného oběhu již bezprostředně po první světové válce.