Nezařazené

autor:

Giacomo Puccini (1858–1924) byl italský operní skladatel a jeden z nejúspěšnějších představitelů hudebního divadla přelomu 19. a 20. století. Moderní revue se k jeho tvorbě vyjádřila přímo při hodnocení repertoáru Národního divadla, zejména v souvislosti s operami La Bohème a Madama Butterfly.

Puccini v Moderní revue

Moderní revue komentuje obnovení Pucciniho Bohémy v Národním divadle mimořádně kriticky. Recenzent tvrdí, že znovuuvedení starší inscenace nepředstavovalo umělecky významný čin, a hudební nedostatky opery spojuje s výhradami, které již dříve formuloval k Madama Butterfly. Poznámka je důležitá právě svou jednoznačností: Puccini zde není jen jmenován, ale jeho operní estetika se stává přímým předmětem kritického soudu.

La Bohème

La Bohème měla světovou premiéru 1. února 1896 v turínském Teatro Regio. Libreto Giuseppe Giacosy a Luigiho Illicy vychází z Murgerových Scènes de la vie de bohème. Opera se rychle stala jedním z nejhranějších Pucciniho děl a významně přispěla k jeho mezinárodnímu věhlasu.

Skladatel evropského operního repertoáru

Puccini se narodil 22. prosince 1858 v Lucce do rodiny s dlouhou hudební tradicí. Studoval nejprve v rodném městě a od roku 1880 pokračoval na milánské konzervatoři. Zásadní průlom přinesla opera Manon Lescaut roku 1893, po níž následovaly světové úspěchy La Bohème, Toscy a Madama Butterfly.

Jeho hudební divadlo spojuje dramatickou účinnost, výraznou melodiku a detailní práci s orchestrem. Pucciniho pozdější tvorba zahrnuje například La fanciulla del West, triptych Il trittico a nedokončenou Turandot. Zemřel 29. listopadu 1924 v Bruselu během léčby rakoviny hrtanu.

Význam pro encyklopedii

Pucciniho heslo ukazuje, že Moderní revue sledovala i nejpopulárnější evropskou operní produkci a nebyla ochotna přijímat její mezinárodní úspěch jako automatické měřítko umělecké hodnoty. Kritika Bohémy a Madama Butterfly tak doplňuje obraz časopisu jako média s výrazně vyhraněným názorem na soudobou hudební dramaturgii.

Prameny

autor:

Ludwig Thoma (1867–1921) byl německý spisovatel, satirik, novinář a původním povoláním právník. Proslul prózami a komediemi, v nichž s naturalistickou přesností a ostrou ironií zachycoval bavorskou společnost. Moderní revue se přímo vyjádřila k pražskému uvedení jeho komedie Moral, v českém prostředí uváděné jako Mravnost.

Ludwig Thoma v Moderní revue

Moderní revue hodnotí Mravnost hranou Národním divadlem jako satiru na přemrštěnou veřejnou počestnost, pod níž se skrývají tím silnější sexuální pudy. Recenzent řadí její satirickou úroveň k duchu mnichovského časopisu Simplicissimus a všímá si především rozporu mezi společenskou morálkou a skutečným jednáním postav. Jde o přímou kritickou recepci konkrétního Thomaova dramatu.

Moral

Komedie Moral vznikla roku 1908 a patří k nejznámějším Thomaovým divadelním hrám. Útočí na pokrytectví měšťanské společnosti, která veřejně hájí přísnou morálku, zatímco její představitelé sami porušují normy, které prosazují. Thoma tak navazuje na svou dlouhodobou satirickou kritiku politických, církevních a společenských autorit.

Spisovatel, právník a satirik

Ludwig Thoma se narodil 21. ledna 1867 v Oberammergau a zemřel 26. srpna 1921 v Tegernsee. Studoval práva a působil jako advokát, postupně se však stále více věnoval žurnalistice a literatuře. Od 90. let 19. století publikoval prózy z bavorského venkovského a maloměstského prostředí a stal se jedním z nejvýraznějších satiriků své generace.

K jeho známým dílům patří Die Lokalbahn, Lausbubengeschichten, Andreas Vöst, Moral, Erster Klasse, Der Wittiber a Magdalena. Jeho próza i drama často staví proti sobě oficiální společenské normy a praktický život, přičemž využívají dialekt, přesné pozorování prostředí a satirickou nadsázku.

Význam pro encyklopedii

Thomaovo heslo rozšiřuje obraz divadelní kritiky Moderní revue o německou satirickou komedii. Časopis zde reaguje na aktuální pražské uvedení díla, které samo tematizovalo konflikt mezi veřejně deklarovanou morálkou a skutečným společenským chováním.

Prameny

autor:

Josef Laichter (1864–1949) byl český spisovatel, literární kritik a právník. Patřil k realisticky a sociálně orientovaným autorům kolem okruhu časopisů Čas a Naše doba. Moderní revue se k jeho tvorbě vyjádřila mimořádně ostře při recenzi románu Na přechodu.

Josef Laichter v Moderní revue

Moderní revue hodnotí román Na přechodu jako rozsáhlou knihu, v níž podle recenzenta chybí jak umělecký účinek, tak myšlenková přesvědčivost. Kritika míří proti moralizujícímu a ideovému pojetí prózy, které podle časopisu nedokáže vytvořit živé postavy ani přesvědčivou uměleckou strukturu. Jde o přímou a rozsáhlou kritickou recepci konkrétního Laichterova románu.

Na přechodu

Román Na přechodu vyšel roku 1908 v Praze v nakladatelství Jana Laichtera. Později byl zařazen do souborného vydání Laichterových spisů a roku 1934 vyšel v přepracované podobě pod názvem Na přechodu k manželství. Dílo navazuje na autorův zájem o sociální, mravní a partnerské otázky a patří k prózám, v nichž prosazoval realistické a reformně orientované názory.

Spisovatel a kritik

Josef Laichter se narodil 9. ledna 1864 v Dobrušce a zemřel 23. května 1949 v Praze. Vystudoval práva a vedle literární činnosti pracoval ve státní službě. Byl bratrem významného nakladatele Jana Laichtera, v jehož nakladatelství vycházela také část Josefovy tvorby.

K jeho dalším prózám patří Sychrova éra, Za pravdou, Manželství, Kam od Říma? a Na prahu republiky. Působil rovněž jako literární kritik a memoárista a dlouhodobě se pohyboval v prostředí českého realismu a masarykovsky orientované kulturní diskuse.

Význam pro encyklopedii

Laichterovo heslo ukazuje ostré estetické vymezení Moderní revue vůči realistické a didakticky zaměřené próze. Kritika Na přechodu je dobrým příkladem střetu dvou odlišných představ o moderní literatuře: eticky a sociálně angažované prózy na jedné straně a autonomního uměleckého nároku Moderní revue na straně druhé.

Prameny

autor:

Stanislav Suda (1865–1931) byl český skladatel, flétnista a hudební pedagog spojený především s Plzní. Přestože od kojeneckého věku neviděl, vybudoval si profesionální hudební dráhu a vytvořil několik oper, orchestrálních skladeb a komorních děl. Moderní revue se ostře vyjádřila k pražskému uvedení jeho opery Lešetínský kovář.

Stanislav Suda v Moderní revue

Moderní revue komentuje uvedení Sudova Lešetínského kováře ve vinohradské opeře mimořádně kriticky. Recenzent ironicky mluví o historické „folii“ ke smetanovskému cyklu a Sudovo dílo označuje za návrat k výrazovým prostředkům starší české operní tradice. Kritika tedy nesměřuje pouze k jednotlivému provedení, ale také k dramaturgickému rozhodnutí zařadit operu do soudobého repertoáru.

Lešetínský kovář

Tříaktová opera Lešetínský kovář vznikla v letech 1900–1902 podle veršované povídky Svatopluka Čecha. Libreto upravili Pavel Nebeský a Eduard Šimek. Premiéra se uskutečnila 4. dubna 1903 v Plzni a pražská premiéra následovala 18. března 1909 v Divadle na Královských Vinohradech. Právě tato pražská inscenace tvoří kontext kritické poznámky Moderní revue.

Život a tvorba

Suda se narodil 30. dubna 1865 ve Starém Plzenci a zemřel 1. září 1931 v Plzni. Po infekční chorobě v kojeneckém věku oslepl. Hudebně se vzdělával v pražském ústavu nevidomých a soukromě také v hudebněteoretických disciplínách u Františka Zdeňka Skuherského. Působil jako flétnista, učitel hudby a ladič klavírů.

K jeho operám patří U božích muk, Lešetínský kovář, Bar Kochba a Il divino Boemo. Později se věnoval také symfonické tvorbě; jeho skladby Život ve tmách, Slepcova píseň a Hudba světlem využívají i autobiografickou zkušenost se slepotou.

Význam pro encyklopedii

Sudovo heslo dokumentuje hudebněkritickou stránku Moderní revue a její vztah k českému opernímu provozu. Časopis zde nevystupuje jako neutrální kronikář, ale jako přísný kritik, který poměřuje domácí repertoár představou soudobé moderní hudby.

Prameny

autor:

Xavier Leroux (1863–1919) byl francouzský skladatel, pedagog a výrazný představitel naturalisticky orientované francouzské opery. Moderní revue se k jeho tvorbě vyjádřila v souvislosti s pražským operním repertoárem, kde byla během několika let uvedena dvě jeho díla.

Xavier Leroux v Moderní revue

Moderní revue kritizuje skutečnost, že v krátkém časovém odstupu byly v Praze uvedeny dvě opery téhož francouzského skladatele, a upozorňuje, že Leroux nemůže být považován za reprezentanta celé soudobé francouzské hudby. Recenzent tím polemizuje s repertoárovou politikou, která podle něj vytvářela zkreslenou představu o moderní francouzské opeře.

Pražské uvedení oper

Národní divadlo uvedlo Lerouxovu Královnu Fiammettu roku 1907 a operu Tulák roku 1909. Právě tato dvojice inscenací dobře odpovídá kritické poznámce Moderní revue o „dvou operních dílech jediného francouzského skladatele ve dvou letech“.

Skladatel a pedagog

Xavier Henry Napoléon Leroux se narodil 11. října 1863 ve Velletri v Itálii a zemřel 2. února 1919 v Paříži. Studoval na pařížské konzervatoři u Julese Masseneta a Théodora Duboise a roku 1885 získal Prix de Rome. Od roku 1896 působil na konzervatoři jako profesor harmonie.

K jeho známějším operám patří Évangéline, Astarté, La Reine Fiammette, Vénus et Adonis a především Le Chemineau, který patřil k nejúspěšnějším francouzským naturalistickým operám své doby.

Význam pro encyklopedii

Lerouxovo heslo dokládá, že Moderní revue sledovala také operní repertoár a jeho dramaturgickou politiku. Nehodnotila pouze jednotlivé skladby, ale kladla otázku, zda české scény reprezentují zahraniční moderní hudbu dostatečně široce a přesně.

Prameny

autor:

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský spisovatel, dramatik a autor povídek, který patřil k nejúspěšnějším anglicky píšícím autorům první poloviny 20. století. Moderní revue zaznamenala jeho raný divadelní úspěch prostřednictvím pražského uvedení komedie Lady Frederick.

Maugham v Moderní revue

Moderní revue hodnotí uvedení Maughamovy Lady Frederick v Městském divadle Královských Vinohrad. Recenzent ji nepovažuje za mimořádné umělecké dílo, ale připouští její vtip a lehkost, v nichž nachází vzdálenou připomínku Wildeových paradoxů. Kriticky se naopak staví k závěrečné pointě, v níž titulní hrdinka mladému obdivovateli odhaluje prostředky, jimiž zakrývá svůj věk.

Lady Frederick

Komedie Lady Frederick měla premiéru v Londýně roku 1907 a stala se Maughamovým prvním velkým divadelním úspěchem. Titulní postava je společensky zkušená žena, která se musí vyrovnat s finančními problémy, milostnými vztahy i tlakem společenských očekávání. Hra spojovala lehkou salonní komedii s tématem stárnutí, sebeobrazu a společenské role ženy.

Spisovatel a dramatik

Maugham se narodil 25. ledna 1874 v Paříži a zemřel 16. prosince 1965 v Saint-Jean-Cap-Ferrat. Původně vystudoval medicínu, ale po úspěchu románu Liza of Lambeth se rozhodl pro literární dráhu. Vedle divadelních her psal romány, povídky, cestopisy a eseje.

K jeho nejznámějším prózám patří Of Human Bondage, The Moon and Sixpence, The Painted Veil a The Razor’s Edge. Jeho divadelní tvorba mu již před první světovou válkou zajistila významné místo v londýnském komerčním divadle.

Význam pro encyklopedii

Maughamovo heslo dokumentuje, jak rychle Moderní revue reagovala na nový britský repertoár pronikající do Prahy. Zároveň ukazuje, že časopis posuzoval lehčí společenské komedie stejně přísně jako symbolistní či modernistická dramata a zajímal se o konkrétní kvalitu jejich scénického účinku.

Prameny

autor:

Friedrich Christian Laukhard (1757–1822) byl německý spisovatel, teolog, jazykovědec a dobrodružná osobnost pozdního 18. století. Největší význam získala jeho rozsáhlá autobiografie Leben und Schicksale, kterou Moderní revue na počátku 20. století znovu připomněla jako mimořádný dokument lidského života.

Laukhard v Moderní revue

Moderní revue se věnuje novému vydání Mag. Laukhards Leben und Schicksale a staví je vedle Nietzscheho Ecce homo jako jeden z výrazných autobiografických dokumentů. Recenzent Laukhardovy paměti přirovnává k dopisům Torquata Tassa, Rousseauovým konfesím či jiným velkým svědectvím o lidském nitru. Oceňuje především bezprostřednost, s níž Laukhard zachycuje vlastní život a dobu.

Leben und Schicksale

Laukhardova autobiografie vycházela v několika svazcích od 90. let 18. století. Zachycuje studentský život, vojenské zkušenosti, cestování, náboženské pochybnosti i sociální poměry své doby. Právě kombinace osobní zpovědi, kulturního svědectví a ironického pozorování z ní učinila důležitý pramen k dějinám každodennosti a mentality pozdního osvícenství.

Život mezi teologií, armádou a literaturou

Laukhard se narodil 7. června 1757 ve Wendelsheimu a zemřel 28. dubna 1822 v Kreuznachu. Studoval evangelickou teologii v Gießenu, ale jeho život se brzy odchýlil od běžné duchovní kariéry. Působil jako učitel a kazatel, sloužil jako voják, pohyboval se mezi různými německými zeměmi a opakovaně se dostával do konfliktů s autoritami.

Jeho spisy zahrnují autobiografii, romány, satirická a politická díla i práce spojené s jazykem a náboženstvím. Pozdější literární historie jej často charakterizovala jako „literárního vagabunda“, jehož život sám se stal součástí jeho autorské identity.

Význam pro encyklopedii

Laukhardovo heslo ukazuje, že Moderní revue nesledovala pouze současnou modernu, ale také starší texty znovuobjevované na počátku 20. století. Jeho autobiografie byla pro časopis zajímavá právě jako spojení individuální vzpoury, sebepozorování a kulturního dokumentu.

Prameny

autor:

Gaston Arman de Caillavet (1869–1915) byl francouzský dramatik, novinář a libretista. Od počátku 20. století vytvořil s Robertem de Flersem řadu úspěšných komedií a operetních libret. Moderní revue se přímo zabývala jejich společenskou komedií Le Roi, hranou v českém prostředí jako Král.

Caillavet v Moderní revue

Moderní revue uvádí Krále Flersova a Caillavetova jako příznivější součást repertoáru Městského divadla Královských Vinohrad. Recenzent oceňuje zejména jeho satirický vtip a výsměch francouzskému republikánskému byzantinismu, přestože uměleckou stránku hry nepovažuje za mimořádnou. Caillavet se tak v časopise objevuje jako spoluautor aktuálně hraného francouzského dramatu.

Le Roi

Komedie Le Roi měla premiéru 24. dubna 1908 v Théâtre des Variétés v Paříži. BnF uvádí tři autory: Gastona Armana de Caillavet, Roberta de Flerse a Emmanuela Arèna. Hra staví do komického střetu politika, krále a pařížskou společnost a stala se výrazným příkladem tehdejší společenské satiry.

Spolupráce s Robertem de Flersem

Caillavet se narodil 13. března 1869 v Paříži a zemřel v lednu 1915. S Robertem de Flersem spolupracoval od počátku století na dlouhé řadě her, mezi nimiž byly Miquette et sa mère, L’Amour veille, L’Éventail, Le Roi, L’Âne de Buridan, Le Bois sacré a L’Habit vert.

Vedle divadelní práce působil jako novinář a libretista. Pohyboval se v pařížském společenském a literárním prostředí a byl blízkým přítelem Marcela Prousta.

Význam pro encyklopedii

Caillavetovo heslo zachycuje jeden z proudů moderní francouzské divadelní kultury, který Moderní revue sledovala prostřednictvím pražských inscenací. Ukazuje zároveň, jak rychle se pařížské repertoárové novinky dostávaly do českého divadelního provozu a do zdejší kritické diskuse.

Prameny

autor:

Robert de Flers (1872–1927) byl francouzský dramatik, novinář a později člen Académie française. Velkou část své divadelní tvorby psal společně s Gastonem Armanem de Caillavet. Moderní revue se přímo vyjádřila k jejich komedii Le Roi, uvedené v českém prostředí jako Král.

Robert de Flers v Moderní revue

Moderní revue porovnává repertoár Národního divadla s Městským divadlem Královských Vinohrad a jako příznivější příklad uvádí právě Krále Flersova a Caillavetova. Recenzent oceňuje především satirický vtip hry, zaměřený na republikánský politický a společenský byzantinismus, současně však její čistě uměleckou stránku hodnotí zdrženlivě. Jde o přímou divadelní kritiku konkrétního díla.

Le Roi

Le Roi měl premiéru v pařížském Théâtre des Variétés 24. dubna 1908. Bibliothèque nationale de France uvádí jako autory Gastona Armana de Caillavet, Roberta de Flerse a Emmanuela Arèna. Hra využívá komediálního střetu mezi republikánským politikem, monarchou a pařížskou společností a spojuje společenskou satiru s boulevardním divadlem.

Dramatik a novinář

Robert de Flers se narodil 25. listopadu 1872 v Pont-l’Évêque a zemřel 30. července 1927 ve Vittelu. Po studiích literatury a práva se věnoval psaní a žurnalistice. Největšího úspěchu dosáhl v divadle, kde vytvořil s Caillavetem řadu populárních komedií a libret. Později spolupracoval také s Francisem de Croisset a stal se literárním ředitelem Le Figaro.

Roku 1920 byl zvolen členem Académie française. Jeho tvorba patřila k reprezentativnímu proudu francouzského společenského a boulevardního divadla první třetiny 20. století.

Význam pro encyklopedii

Flersovo heslo dokládá, že Moderní revue sledovala české uvádění aktuálního pařížského repertoáru a posuzovala jej podle vlastních estetických kritérií. Vedle symbolistních a avantgardních dramat se tak v jejím zorném poli objevovalo i společenské divadlo hlavního proudu.

Prameny

autor:

Jean-Eugène Delard (1858–1938) byl francouzský spisovatel, dramatik, novinář a muzejní pracovník. Publikoval prózu v Revue des Deux Mondes a roku 1903 se stal konzervátorem pařížského Musée Galliera. Moderní revue se k jeho dramatické tvorbě vyjádřila při kritice hry La Rivale, napsané společně s Henrym Kistemaeckersem.

Eugène Delard v Moderní revue

Moderní revue hodnotí Sokyni Kistemaeckerse a Delarda jako prostřední francouzskou hru se strojenou psychologií a líbivou sentimentalitou. Recenzent ji staví proti D’Annunziově Giocondě a používá toto srovnání jako příklad rozdílu mezi uměleckým a rutinním dramatickým zpracováním. Delard je tak v časopise přítomen jako spoluautor konkrétního díla, které se stalo předmětem přímé divadelní kritiky.

La Rivale

La Rivale byla čtyřaktová hra Henryho Kistemaeckerse a Eugèna Delarda. Premiéru měla v Comédie-Française 13. června 1907. Francouzské knihovní a divadelní katalogy ji evidují jako společné dílo obou autorů a dokumentují její místo v pařížském repertoáru počátku 20. století.

Spisovatel a konzervátor

Delard se narodil 28. února 1858. Působil jako prozaik a dramatik a publikoval mimo jiné v Revue des Deux Mondes; v jejích ročnících z konce 19. století vycházely jeho prózy na pokračování. Roku 1903 byl jmenován konzervátorem Musée Galliera v Paříži, kde se podílel na výstavní a sbírkotvorné práci v oblasti dekorativního umění.

Dochovaná korespondence a muzejní archiválie jej zachycují v kontaktu s umělci a institucemi ještě ve 20. letech 20. století. Jeho kariéra tak spojovala literaturu, divadlo, žurnalistiku a praktickou muzejní činnost.

Význam pro encyklopedii

Delardovo heslo ukazuje šíři kulturního pole sledovaného Moderní revue. Jeden a tentýž člověk mohl působit jako spisovatel, dramatik i muzejní profesionál a vstupovat do české modernistické recepce prostřednictvím konkrétní pařížské divadelní produkce.

Prameny

7 % SLEVA na knihu kód SLEVA7